Kdo by neznal jeden z nejznámějších koktejlů na bázi rumu provoněný čerstvou mátou. Jeho historie je spletitá, k výrobě však nepotřebujete ani šejkr. Vychutnejte si Mojito 11. července, kdy tento koktejl slaví svůj den.
Dlouho zůstávalo mojito lokální záležitostí, až si postupem času získalo takovou pozornost davů, že se o něm dokonce mluvilo jako o Cosmopolitanu pro dobrodruhy, jako o nápoji pro všechny cestovatele trpící nutkáním objevovat klid v dalekých krajinách. Historický úsvit tohoto v podstatě rumového collinse s přídavkem máty je ale poněkud diskutabilní.
První zmínky o spojení máty, šťávy z cukrové třtiny, čerstvé limetové šťávy a tzv. aquardiente de caña pocházejí údajně již ze 16. století a váží se ke korzárovi jeho veličenstva anglické královny Alžběty I., tedy k Siru Francisi Drakeovi. Ten, věrný svému pověření, s úspěchem plundroval za podpory anglické koruny španělské državy v Karibiku. Jedním z jeho cílů byla rovněž Kuba, k jejímž břehům dorazil roku 1586. Španělský král Filip II. však místní posádku střežící aztécké zlato varoval s předstihem, a tak po několika výstřelech odplul Drake k překvapení všech od kubánských břehů s relativním neúspěchem.
Nicméně ve skutečnosti se traduje, že jeden úspěch zaznamenal, prostřednictvím jistého nápoje pomohl své posádce od úplavice a kurdějí. Ačkoli můžeme mít o daném mýtu své pochybnosti, archivář Juan Bergaz Pessino, uvádí, že základem míšeného nápoje, známého na počest slavného piráta obecně jako El Draque, byly limetová šťáva proti kurdějím, guarapo, což byla šťáva z cukrové třtiny dodávající námořníkům energii, a v neposlední řadě máta, která dodávala nápoji svěžest. O tom, že se mojito zrodilo z této původně léčivé směsi, referuje ve své knize The Happy Son of Sugar Cane také historik Fernando Campoamor, jenž datuje vznik koktejlu na počátek 19. století, kdy se nahrazením aquardiente de caña za rum vyvinul z rozšířeného draquecita na mojito, které stejně jako jeho předchůdce slouží jako prevence před cholerou. Zde se tudíž nabízí odkaz na záznam Ramona de Paula, který si během jedné z nejhorších epidemií cholery na Kubě poznamenal: „Každý den konzumuji úderem jedenácté trochu Draque připraveného z aquardiente a daří se mi pořád velmi dobře.“
Existuje celá řada teorií vysvětlujících etymologický původ mojita. Jednou z nich je, že se název váže k termínu mojo, což je šťáva či omáčka sloužící k dochucování pokrmů, jejímž základem je limetová šťáva. Ostatně samotný pojem mojo má kořeny ve slovese mojar, které znamená navlhčit. I proto bychom mohli uvažovat, že pojmenování Mojito je jednoduše derivátem slova mojadito, které vyjadřuje, že jde o trochu „mokrý nápoj“, čímž evokuje, že někdy v polovině 19. století došlo díky přidání vody k proměně složení.
Od kubánských břehů až do celého světa
Podle určitých dohadů se mojito začíná objevovat ve chvíli, kdy katalánský přistěhovalec don Facundo Bacardí Massó odkoupil v roce 1862 destilační zařízení od Angličana jménem John Nunes a začal vyrábět čistý, sušší a lehčí rum dle soudobého kubánského trendu. Počátek Bacardi ovšem nelze spojovat se zrozením mojita. To získává většího věhlasu až s nástupem americké prohibice, kdy na Kubu začínají proudit hordy žíznivých turistů utíkajících před platností 18. dodatku americké ústavy.
To nás vede k příběhu barmana, jehož jméno José Abeal y Otero sice zní nevýznamně, ale řekne-li se Sloppy Joe, každý si vybaví světově proslulý podnik v kubánské Havaně a historku o nešikovném barmanovi, který díky svým velkým balónovým rukávům od košile vylil jedné Američance drink do klína. Vysloužil si tím přezdívku „lajdák“ Joe. Zkušenosti, jimiž ovšem oplýval tento Galicijec, který emigroval v roce 1904 na Kubu, ale nebyly zanedbatelné. Kromě tří let v Havaně, působil za barem také v New Orleans, Miami či Tampě, odkud v roce 1917 přesídlil zpět na Kubu, aby si otevřel svůj vlastní podnik, později známý jako Sloppy Joe‘s. A právě v něm si hosté mohli dopřát mojito, reprezentující spojení pomyslné svaté trojice s trochou minerálky a lehce pomačkanou mátou.
Vedle americké prohibice má svou roli na vzestupu mojita především rozšíření ledu a sodovky, tedy dvou komodit, které Američané v té době zpravidla vytrvale vyžadovali. Za Mekku mojita nicméně dnes nikdo nepovažuje Sloppy Joe’s, nýbrž bar Bodeguita del Medio, v němž si své mátové osvěžení rád dopřával například Ernest Hemingway, o čemž svědčí v současnosti tisíckrát připomínaný nápis na ubrousku hlásající: „My mojitos in La Bodeguita. My daiquiris in El Floridita.“
Tento podnik se nachází pouhých deset minut chůze od El Floridity a je situován v tiché ulici za rohem od Plaza de Armas. Pokud nedáváte pozor, mohli byste jej snadno minout, ačkoli někdy zřejmě stačí následovat masy turistů proudících za neomylnými barmany, kteří vydávají mojita jako na běžícím pásu. Prostor, v němž nyní funguje Bodeguita del Medio, byl poprvé otevřen v roce 1942 Angelem Martínezem pod názvem Pleasant Storage Room za účelem prodeje rýže, fazolí a dalších plodin. Martínez svou činnost postupně rozšířil a podnik se transformoval na Martínez House, v němž se servírují obědy. V 50. letech minulého století se pak jméno podniku změnilo ještě jednou na Bodeguita del Medio a od té doby mu zůstalo. Mezi jeho pravidelné návštěvníky patřily osobnosti jako Nat King Cole, Errol Flynn, Brigitte Bardot, Pablo Neruda, ale také jeden neznámý student práv jménem Fidel Castro. Bar zdárně přežil revoluci a dodnes se pyšní ve výčtu černobílých snímků fotografie Che Guevary, sedícího pohodlně v podnapilém stavu v kruhu přátel, zatímco výrazná kolečka zanechaná na stole před ním ukazují, že se nejednalo o výjimečnou návštěvu.
Konec prohibice přinesl mojitu možnost proslavit se i mimo Kubu a stěžejní roli v tom hrál rok 1939. Toho roku se nápoj objevuje v druhém díle knihy The Gentleman’s Companion z pera Charlese Bakera, kde se hovoří o skvěle upraveném rumovém collinsu, který byl servírován v havanském baru Sloppy Joe’s s limetovou kůrou omotanou kolem bloku ledu a ozdoben velkým trsem čerstvé máty. Zároveň lze ale téhož roku najít novinovou reklamu ambiciózního tiki „krále“ Trader Vica, v níž lákal na mojito do své restaurace v Oaklandu. Ostatně lidé již koktejl znali z newyorské světové výstavy, během které bylo mojito uvedeno ve volně dostupném koktejlovém průvodci pro návštěvníky jakožto specialita v tzv. Kubánském pavilonu. Zvýšený zájem o mojito můžeme poté evidovat přibližně od 80. let, kdy začaly restaurace v Miami klást větší důraz na autentickou kubánskou kuchyni. Na přelomu tisíciletí se pak mojito stalo doslova fenoménem, jenž se nyní zdá být zvolna na ústupu, i přesto však nadále figuruje mezi patnácti nejvíce objednávanými koktejly na světě.
Jak nejlépe oslavit Mezinárodní den Mojita?
Zajděte si na skvělé Mojito do vašeho oblíbeného baru, nebo pozvěte přátele a připravte si Mojito společně s nimi doma. Stačí vám pouze pár ingrediencí a nepotřebujete ani šejkr.
Mojito
60 ml světlého rumu (např. Angostura Reserva)
2 čajové lžíce třtinového cukru
25 ml čerstvé limetové šťávy
6 snítek máty
šplouch perlivé vody
střik (dle chuti) Angostura Aromatic Bitters
Podrťte nejprve cukr s limetou. Poté přidejte ještě mátu a jemně ji podrťte tak, abyste ji úplně nerozmačkali. Přidejte menší šplouch sodovky a naplňte sklenici drceným ledem. Dávkujte rum a navrch doplňte sodovkou. Promíchejte a dle chuti zastříkněte bitterem. Ozdobte snítkou máty a plátkem limety.
Text: Tomáš Mozr
Foto: Luboš Wišniewski, Anna Postnikova, Creative Commons
