CHRIS BLACKWELL

Dočetl jsem se o tom, že Lindova rodina z maminčiny strany byla velice bohatou rodinou, která patřila mezi 21 rodin, ovládajících v minulosti Jamajku. Váš dědeček dokonce vlastnil destilerii Wray & Nephew, a tak bych se rád zeptal, jestli byla tenkrát výroba cukru a rumu hlavním zdrojem příjmů vaší rodiny?

V případě mého dědečka to byl rum, ale Lindova rodina byla bohatá již 100 let předtím. Bratr mého dědečka byl velmi chytrý muž. Jeho rodiče do něho, jakožto do nejstaršího svého syna vkládali veškerou důvěru, a tak mu svěřili rodinné stříbro, příbory a tak dále. On je prodal, aby měl nějaké hotové peníze a nechal se zaměstnat v United Food Company, kde si vedl velice dobře. Společnost s ním byla natolik spokojená a měla v něj takovou důvěru, že mu dala na starosti výstavbu kostarické železnice z Limónu do San José. Odešel tedy do Kostariky se svými pěti nebo šesti bratry, mezi nimiž byl i můj děda. Ten sice neměl génia mého strýce, ale byl velice spolehlivým administrativním pracovníkem. Strýc a děda se tedy stali partnery v podnikání, zatímco ostatní bratři byli pouze zaměstnanci. Z Kostariky se vrátili v roce 1916 a následně koupili destilerii Wary & Nephew. To se stalo v roce 1916 a psaly o tom i místní noviny The Gleaner, které mám ještě někde schované. Když jsem se v roce 1937 narodil, tak byli můj děda i strýc již velice bohatými jamajskými občany. V roce 1939, když začala druhá světová válka, prodal můj strýc dědovi svůj podíl v destilerii Wray & Nephew. Ten si za války nevedl špatně a po zničení veškerých skladů rumu během bombardování Londýna a následné vysoké poptávce po této komoditě se stal ještě bohatším. V každém případě, když jsem šel do školy, bylo o mě dobře postaráno. Byl jsem zkrátka zabezpečený. Po smrti mého dědečka v roce 1946, převzali destilerii dva z jeho bratrů. Ti ji ale nevedli dobře, a nakonec ji museli dokonce prodat. Když jsem se vrátil ze školy, tak už destilerie nebyla naše a najednou bylo všechno jinak, všechno zkolabovalo. Pamatuji si dodnes velmi jasně, jak jsem stál před domem v zahradě a lidé přicházeli kupovat náš nábytek, aby byly vyrovnány pohledávky. To byl tedy konec mé epizody spojené s rumem.

Byl jste se jako dítě za dědou v palírně někdy podívat? Máte z té doby nějaké vzpomínky?

Ne, nemám, jednou jsem tam byl, ale nepamatuji si na to.

J. Wray & Nephew má v současné době dvě destilerie. Která z nich tedy vlastně patřila vašemu dědečkovi?

Byla to destilerie poblíž Montpelieru, která vyráběla v té době rumy s označením jedné dýky, dvou dýk a tří dýk a můj děda začal vyrábět rum s označením Appleton.

Co Vás vedlo k rozhodnutí nechat si vyrobit rum nesoucí Vaše jméno?

Když jsem byl malý, očekávalo se ode mě, že se jednou budu angažovat v rumovém byznysu. Řekl jsem si, že bych teď ve stáří mohl vlastně tato očekávání naplnit.

Výrobu jste svěřil společnosti J. Wray & Nephew, kterou v minulosti vlastnil Váš dědeček. Bylo díky tomuto faktu jednodušší uzavřít s touto společností kontrakt na výrobu rumu Blackwell?

Ano, určitě to pomohlo.

Kdy jste se začal angažovat v hudebním průmyslu? Bylo to hned po škole, když jste se vrátil na Jamajku a zjistil jste, že už vaše rodina není tak bohatá jako dřív?

Já jsem zkoušel různé druhy práce. Prodával jsem nemovitosti a také jsem importoval z Anglie skútry. Ty jsem začal pronajímat, což se bohužel v té době moc nechytlo, tak jsem se rozhodl je prodat. Jediný způsob, jak to bylo možné udělat, byl prodej na splátky. V podstatě nikdo mi za ty skútry nezaplatil, kromě jednoho rastafariánského zákazníka. Bylo to v době, kdy se rastafariánů každý obával, a tak, když mí známí viděli, že ten skútr dávám na splátky právě rastovi, všichni říkali, že jsem blázen a že ty peníze nikdy neuvidím. Jak jsem ale řekl, byl to jediný chlapík, který mi nakonec zaplatil. Také jsem prodával vodní lyže. Měl jsem dohodu s majitelem jednoho hotelu v Montego Bay, jehož dcera byla mou vzdálenou sestřenicí a zároveň přítelkyní. Ona milovala jazz a já také. Měla na starosti zařizování koncertů pro svého otce a jednou zařídila skvělou kapelu, kterou jsem opravdu miloval. Ty muzikanty jsem jednoho dne oslovil s tím, že bych jim rád udělal nahrávku a oni řekli, že by tu nahrávku rádi měli. Musel jsem tedy začít něco dělat. Najal jsem autobus, dovezl jsem je do Kingstonu do studia. Šel jsem do “control room“, kde byl majitel studia a také inženýr. Band začal hrát a když skončili, všichni se na mě dívali a ptali se mě, co si o tom myslím. Řekl jsem, že už jsem je několikrát slyšel zahrát tu věc lépe. Oni se mě zeptali, jestli to mají zahrát ještě jednou, a já, že ano, a potom to bylo ono. Věděl jsem to, protože jsem je měl opravdu rád, a byl jsem vlastně svým způsobem jejich součástí. Nicméně ta nahrávka se neprodávala. Nahrál jsem ještě další, ale ta se také zrovna moc neprodávala, protože to byly nahrávky jazzového bandu, o kterém nikdy nikdo neslyšel. Prodal jsem pár desek v hotelu, kde hráli, ale nikde jinde. Měl jsem ale brouka v hlavě a líbilo se mi to. V té době jsem chodil na koncerty v Kingstonu. Jednou v noci jsem slyšel dobrej zpěv, a tak jsem šel do “backstage“ a řekl jsem, že bych to rád nahrál. Kolem byli další dva kluci a ti hned, „nahraj i mě, já mám taky dobré písničky“ a tak dál. Řekl jsem tedy, že si je poslechnu, a skončilo to tak, že jsem nahrál všechny tři kluky. Každá z těch nahrávek skončila jako No.1. Důvodem nebylo to, že by to byly nejlepší nahrávky, které jste kdy slyšeli, důvodem bylo to, že to byly první nahrávky Jamajčanů, kteří zpívali pop, a bylo to něco jiného než písničky pro turisty nebo folk music. Byl to první pokus nahrát jamajskej pop. Když veřejnostna Jamajce slyšela zpívat jednoho z nich, reagovala samozřejmě pozitivně. Brzy jsem ale měl následovníky, kteří také nahrávali, a tak jsem se rozhodl odjet po získání nezávislosti Jamaiky v roce 1962 do Anglie, protože tam budu moci prodávat více desek. Ti, kdo mě následovali, byli dobří a měli i lepší nahrávky než já, ale já jsem brzy prodával v Anglii. Když jsem tedy byl v Anglii, přišel jsem za nimi jako tehdy jedinej bílej kluk v totálně černý komunitě a řekl jsem jim, že bych tam chtěl jejich nahrávky distribuovat. Všichni jsme se znali a od všech kromě jednoho jsem ty nahrávky dostal. Na Jamajce jsem dělal všechno, od zařizování studia přes dohlížení na výrobu až po dodávání desek do obchodů. V Anglii jsem se zabýval dohlížením na výrobu, vyzvedáváním desek a dodáváním do obchodů a miloval jsem to, protože to bylo něco nového, stále více lidí to zajímalo. Nejprve ode mě kupovali nahrávky jenom černoši, běloši vůbec. Po nějakém čase začalo ty desky kupovat pár bělochů, časem potom ještě víc bílejch, potom první klub v Sohu v Londýně, kde hrál jamajskej DJ a jeho sound systém. Chodili tam lidi, kteří měli rádi jamajskou hudbu a americkou soul music, ještě před tím, než opravdu dorazila do Anglie. Lidé, kteří měli rádi tento druh hudby, tam začali chodit a potom jsem měl jednu desku, kterou si kupovali i bílí zákazníci. Zase ne proto, že by to byla nejlepší deska, kterou jste slyšeli, ale protože se jmenovala “Housewife Choice“, což byla nahrávka rozhlasové show, která byla v rádiu každé ráno 2 nebo 3 hodiny a byla určena hospodyňkám, jejichž manželé byli v práci. Žil jsem tak trochu dvojí život. V noci jsem dělal tohle a přes den jsem žil společenským životem, protože jsem chodil do dobré školy, potkával jsem se s lidmi a hrál jsem jim ty nahrávky a jim se to líbilo. Měli ty desky rádi. Jednu zpěvačku chtěli mít ale všichni, a tak jsem si řekl, že bych ji možná měl přivézt do Anglie.

A kdo to byl?

Ta zpěvačka byla Millie Small, jejíž písnička byla později můj první hit. Přivezl jsem ji, a našel jsem pro ni písničku, o které jsem věděl, že je přesně pro ni. Věděl jsem přesně, jak by to mělazazpívat, měl jsem to zkrátka všechno v hlavě. Zároveň jsem přivezl ještě skvělého jazzového kytaristu z dob, kdy jsem půjčoval vodní lyže. Byl jím Ernest Ranglin. Seděli jsme všichni ve studiu a poslouchali jsme starou kazetu, abychom našli pro Millie vhodnou písničku a když přišel na řadu Boy, řekl jsem Ernestovi, že bych chtěl, aby ji pro ni upravil. Tušil jsem, že to bude velkej hit, a když jsem to potom uslyšel, věděl jsem, že jsem se nemýlil. Znělo to hned jako hit. Nevydal jsem to ale na svém labelu, protože jsem věděl, co by se stalo. Pokud budeš mít jako nezávislej velkej hit, nedostaneš zaplaceno. Když například budeš vydělávat 1.000 dolarů měsíčně a potom budeš mít velkej hit za 10.000 dolarů, nezaplatí ti těch 9.000 dolarů, protože pro ně jsi tisícidolarovej. Musíš tedy mít další hit, aby ti zaplatili těch zbývajících 9.000 dolarů. Já jsem měl vždy oči otevřený a všimnul jsem si, jak je to zvláštní, že nezávislé nahrávací společnosti fungují 3, 4, 5 let, potom mají hit a potom zbankrotují. Bylo to právě kvůli tomu. Prodal jsem tedy licenci na tuto nahrávku společnosti Phillips a oni prodali 7 milionů kopií. Do té doby jsem nemyslel na to, že budu mít hit, dělal jsem to, co jsem dělal, a miloval jsem to. Najednou jsem ale byl v hudebním mainstreamu doslova ve stejném měsíci jako The Beatles, Rolling Stones, Kings, The Who, Dave Clark Five a všichni tito velikáni. Najednou jsem byl v televizi, v zákulisí na koncertech i v televizi. Najednou jsem byl ve hře a všichni se mě ptali, jestli bych chtěl vydat tohle nebo támhleto. Jedním z prvních velikánů, kterého jsem podepsal, byla Spencer Davis Group, což byl vlastně Steve Winwood. To byl první bílej umělec, se kterým jsem podepsal smlouvu. Byl to génius a bylo mu také teprve 15. Millie bylo 15 a jemu bylo také 15.

To je neuvěřitelný.

Steve byl výjimečný kytarista, zpěvák a klávesák. Ve chvíli, kdy jsem měl jeho, všichni chtěli být také na mém labelu. On byl opravdu tím člověkem, který způsobil, že Island Records byla nakonec tak velká nahrávací společnost. Vzpomínáš, jak jsem mluvil o těch černejch klucích z Kingstonu, kterým jsem udělal nahrávky. Jak tam byl nedříve jeden a potom neplánovaně ještě další dva?

Ano.

Tak jeden z nich napsal první skladbu pro Spencer Davis Group. Takže po Jamajčance, která pro mě nazpívala první hit, napsal Jamajčan písničku, která byla prvním hitem Steve Winwooda. Tady vidíš, že Jamajka hrála vždy důležitou roli v mém životě.

Kdo vlastně vymyslel název a logo Island Records s tou palmou?

To bylo až později, původně byly logem Island Records plameny. Inspirací pro název byl film Island In the Sun s Harrym Belafontem a já jsem pojmenoval mojí společnost, majíc na mysli hudbu z ostrova slunce. První logo tedy vypadalo spíše jako slunce. Byly to plameny kolem okraje kruhového středu vinylů. V Anglii jsem použil stejné, ale menší logo. Potom jsem používal tučné písmeno “i“ a poprvé, kdy jsem použil palmu, to bylo v roce 1967. Můj label byl znám díky jamajské hudbě. Když jsem chtěl vydat nejamajského interpreta, myslel jsem, že ho nemohu vydat na stejném labelu. Bylo by možná lepší změnit label, ale to nebylo dobré kvůli jménu společnosti Island Records. Hledal jsem tedy řešení, a nakonec jsem se rozhodl udělat etiketu růžovou. Protože když uvidíš růžový label, nikdy si ho nespojíš s Jamajkou.  Jamajka je přece tmavá, černá, ale ne růžová. Růžová se spíše hodí pro POP. Já nemám POP rád, ale věřil jsem, že když zajdu do extrému, nikdo si nebude spojovat jméno Island s jamajským image.

Vzpomínám si, že když jsem si koupil živé album skupiny U2 – Under the Blood Red Sky, byl na etiketě stejný design, jako na obalu alba, tedy pravděpodobně postava Bona v červeném světle...

Existuje myslím německá kniha, ve které jsou všechny etikety desek, které jsem kdy vydal. A i B strany, jsou tam úplně všechny se všemi důležitými informacemi.

Zkusím se po ní podívat na Amazonu. Rád bych Vám sdělil jednu, možná zajímavou informaci. Když jsme žili v komunismu, nebylo vůbec možné jít do obchodu a koupit si muziku, kterou jsme měli rádi. Obchody s takovými deskami neexistovaly, a tak byla jediným místem v republice, kde bylo možné se k takové hudbě dostat, takzvaná burza. Ta se uskutečnila každou neděli dopoledne v Praze a místo konání se často operativně měnilo, aby policajti měli ztížené její rozhánění, což bylo v jejich popisu práce. Představte si, že se děly takové věci, že policajti zabavovali desky, nebo že je narovnali do dvou řad vedle sebe a přejížděli je policejními auty. Rád bych Vám poděkoval za lidi, kteří mají rádi hudbu a kteří tu dobu pamatují, protože desky, které jste vydával, samozřejmě nejenom vy, ale i majitelé ostatních nezávislých společností, nám dávaly jistou vnitřní sílu proti režimu. Vzpomínám si třeba na nahrávky Joy Division, které měly tak odlišný zvuka na ty chvíle, kdy jsem přišel domů a zaposlouchal jsem se například do jejich desek a věděl jsem, že to posluhovači komunistického režimu nikdy nemůžou pochopit. Tenkrát jsem byl součástí punkového hnutí a bylo mi jasné, že nás možná můžou beztrestně otravovat, bezdůvodně zatýkat, fotit a brát nám otisky prstů, ale ne nás zlomit. Podobné to bylo i s deskami Boba Marlyho, které jste vydával. Jeho Babylon by Bus, to byla síla pozitivní energie od začátku až do konce. Taky bych rád vzpomenul na jednoho muzikanta z Prahy, který miloval reggae, zpíval se svou reggae skupinou Babalet například o Kingstonu, i když tam nikdy nebyl, protože jsme za komunismu mohli cestovat pouze do “spřátelených“ zemí. Jmenoval se Aleš Drvota a svou lásku k muzice zaplatil nakonec životem, protože podlehl následkům dopravní nehody cestou na koncert v Budapešti. Dnes ráno jsem si na něho vzpomněl a říkal jsem si, jak by asi byl šťastný dnes, kdy je otevřený trh a koncerty jsou naprosto běžné. Také si myslím, že pokud by tady sám nežil, určitě by Vás pozdravoval, kdyby věděl, že se s Vámi setkám.

To je smutnej příběh... Ale hudba je neuvěřitelná, je úžasné, jak dovede zasáhnout lidi na celém světě. Je to podle mého názoru nejlepší komunikační nástroj světa. Pro mě, jakožto pro člověka spojeného z Bobem Marleym, bylo například velice zajímavé vidět během mé poslední návštěvy Afriky, jak milí všichni byli. Viděl jsem, jak obrovsky populární tam Bob Marley je. Zažil jsem tam mimořádné věci. Například, když jsem byl na koncertě v poušti v Mali, poblíž Timbuktu. Nebyla tam sice elektřina, ale zato tam byly generátory, a všichni, kdo přijeli na koncert, přijeli na velbloudech. Bylo to úžasné. Koukal jsem na ty velbloudy i na to, jak lidé hrají, a najednou jsem koutkem oka zahlédl, jak někdo energicky kráčí směrem k nám. Byli to dva lidé, náš průvodce z Bamaka s chlapíkem, který měl na sobě nějakou uniformu a přes rameno samopal. Kráčeli velmi rychle ke mně. A když přišli, tak ten chlapík se samopalem říká: „Vy jste Chris Blackwell?“, a já, že ano, a on se slzami v očích pokračoval: „Vy jste pracoval s Bobem Marleym?“ Potom, uprostřed pouště vyndal mobilní telefon a pustil Bobovu písničku One Love. Bylo to neuvěřitelné. Takové příběhy se dějí i na místech silně spjatých se svou kulturou a duchovním životem. V Indonésii, na Bali, nebo v Indii...

Je to úžasné, že je Bob Marley díky svým textům, hudbě a vašemu přičinění známým doslova po celém světě. Jeho hudba je opravdu mocná. O tom festivalu v Mali, o kterém jste před chvilkou mluvil, jsem asi viděl před lety nějaký dokument v souvislosti s vystoupením Roberta Planta.

To je možné, jmenuje se “Festival in the Desert“. Byl jsem tam s Jimmy Buffetem a několika dalšími přáteli a bylo to úžasné, opravdu skvělé. Teď se tam již bohužel jet v podstatě nedá, je to příliš riskantní. 

Ano, Mali není v současné době moc bezpečnou zemí, stejně jako Středoafrická republika a některá další místa na světě.

Já bych se třeba opravdu rád podíval do Konga, ale bojím se, protože tam můžeš narazit na šílené lidi. Nechci jet do zemí, které mají krutý režim, a nechci se dostat do situací, ve kterých může být problémem třeba taková věc, jako barva trička, které mám zrovna na sobě. Nikdy nevíš, co tě potká, a já v těch případech nejsem schopen s takovými lidmi komunikovat. Do Konga bych opravdu rád jel, musí to být krásná země a mají tam také skvělou muziku, ale je to tak nebezpečné...

Ti chlapíci, kteří vyrábí toniky Fever-Tree, dováží chinin z Konga.

Opravdu?

Ano, rostou tam stromy, jejichž kůra obsahuje 7x více chininu, než je běžné u stromů chinovníku, které rostou jinde po světě.

Asi bych měl nějaké sehnat a vysadit je tady.

No, nevím, původ těch stromů je v Peru, a právě odtamtud se dostala semínka díky Charlesi Ledgerovi do Anglie. Následně byla vysazena v různých koutech světa a jediným místem, kde se uchytila je zrovna oblast na hranicích Konga a Rwandy. Fever-Tree je skvělým produktem, který neobsahuje žádná umělá sladidla. Když namíchám Gin & Tonic s tonikem Fever-Tree a některý z Vašich barmanů použije Schweppes nebo nějaký jiný mainstreamový tonik, bude to obrovský rozdíl v chuti.

Wow, jakže se to jmenuje?

Fever-Tree, ale nechejte si ten časopis (řeč je o 9. čísle časopisu Warehouse #1 News, kde se o Fever-Tree píše v souvislosti s Virgin Australia).

Můžu? Moc se mi líbí.

Nemůžete si v něm sice číst, protože je česky, ale jsou tam dobře vidět ty lahvičky Fever-Tree.

A kdo je tenhle chlapík? (ukazuje na Franka Warda na titulní straně).

To je majitel destilerie na Barbadosu, která byla prodána francouzské společnosti RémyCointreau. Možná jednou budou všechny skvělé destilerie prodány velkým nadnárodním firmám.

Asi ano, to se děje se vším. Leda, že by se jednalo o silnou rodinu, která má cit pro tradici. Problém je, že bohatí chtějí být ještě bohatšími, a mají pocit, že když odmítnou lukrativní nabídku, udělají chybu, což je šílené. Navíc mladí dědicové často dostávají doporučení od svých předků, aby rodinný podnik prodali, a proto dnes existuje jenom velice málo rodinných společností s dlouhou tradicí.

To je pravda. Máme respekt k takovým společnostem a líbí se nám, když chápou, že to, co vybudoval jejich pradědeček, následně dědeček a v čem pokračoval jejich otec, není možné jen tak prodat, protože ta ztráta tradice je nevratná.

Přesně tak.

Myslíte, že byste přijel do Prahy prezentovat Váš rum v souvislosti s jeho uvedením na náš trh?

Ano, mimochodem dva moji nejlepší přátelé jsou z Prahy. Jedna židovka, která pro mě začala pracovat v Anglii v roce 1970, kdy jí bylo 16, a stále se mnou spolupracuje – již 44 let! Její rodina pocházela z Československa. Potom také manželka filmového producenta Jeremyho Thomase, který produkoval například film “Last Emperor“ a mnoho dalších filmů. Ta je také z České republiky. Rád bych k vám přijel, slyšel jsem, že je Praha jedno z nejkrásnějších měst světa.

Ano, to je pravda, Praha je krásná.

Mám několik přátel, kteří do Prahy často jezdí a milují ji, ti mi to potvrzují.

No, tak přijeďte a buďte naším hostem.

Dobře, pošlete mi návrh a já rád přijedu. Uvedeme můj rum na váš trh. Kdo je nejlepším distributorem v České republice, Diageo?

Diageo u nás v republice nemá vlastní distribuci, má smluvní partnery. My se společností Diageo spolupracujeme.

Jak spolupracujete, jste partnery?

Jsme výhradními distributory rumu Zacapa a některých dalších značek z jejich portfolia, jako je například Ketel One vodka, Tanqueray gin, nebo řada whisky Classic Malts of Scotland. Také pro ně organizujeme národní kolo světové barmanské soutěže Diageo Worldclass Competition. Jsme ale nezávislým subjektem.

Myslím, že je dobré pro nezávislou společnost, když spolupracuje s velkými společnostmi. Já jsem také vedl svou společnost jako nezávislou, ale zároveň jsem pracoval s velkými společnostmi. Byl jsem první, kdo to udělal. Bylo to něco jako trojský kůň a společnosti jako Chrysalis, Virgin, Beggars Banquet, ty všechny potom začaly také.

Já jsem si myslel, že se musíte dobře znát s Richardem Bransonem, majitelem Virgin Records.

Samozřejmě, je to fantastickej chlap.

On vydal Sex Pistols, že jo?

Ano, Sex Pistols udělali Virgin Records. Protože po první desce Virgin, což byly Tubular Bells od Mika Oldfielda, která byla obrovským hitem, vyšlo hodně slabých desek a Virgin ztratila relevanci. Potom ale Richard podepsal Sex Pistols a to Virgin vystřelilo nahoru. Mohl jsem podepsat Sex Pistols, ale necítil jsem to. Pro mě bylo 10 z 10 punkových kapel dobrých kvůli postojům a 1 z 10 díky muzice. Já jsem to nemiloval. Když to miluješ, je to mnohem snazší.

A co The Clash, ty jste rád měl?

Ano, ty jsem měl opravdu rád, mimo jiné i díky jejich fúzi s reggae.

A který jamajský muzikant v současné době podle Vás stojí za pozornost? 

Chronixx je šikovný, věřím, že se brzy stane hvězdou.

Kdybyste měl možnost vrátit čas, do kterého roku byste se chtěl vrátit a proč?

Já se raději vždy dívám dopředu, nikdy zpátky.

Vypadáte velmi dobře, mohl byste prozradit našim čtenářům, čím se bráníte proti stárnutí?

Snažím se příliš mnoho nejíst a nepít, rychle chodit a plavat, kdykoli je to možné.

2. června 2014 se ptal Jakub Janeček.
Foto: Jakub Janeček a Blackwell.