Námořnické rumy

Pirát, korzár či obyčejný námořník. Ať už si představíme kteréhokoliv z nich, vždy si je spojujeme s rumem. Čím to, že je pro nás tato asociace tak silná? Z čeho pramení a kde můžeme sledovat její pozůstatky?

Lepší než voda, lepší než pivo

Vyjma vody skladované v sudech v podpalubí, kterou však znehodnocovaly řasy a choroboplodné zárodky, potřebovali námořníci během svých cest i alkoholické občerstvení. Jižní národy Evropy disponovaly vínem. To sice ztrácelo dlouhou plavbou po moři na chuti, ale nekazilo se. Severní národy včetně Anglie se pak musely spokojit s pivem. Dokud královské loďstvo chránilo jen anglické pobřeží, nenastávaly větší potíže. Sedmnácté století ovšem vzneslo nové požadavky na obranu i dobývání v oblasti Karibiku a Severní Ameriky. Význam vojenského námořnictva výrazně stoupl a lepší organizace i zásobování loďstva se u všech imperiálních mocností stalo holou nutností.

Přelomovým okamžikem v dějinách rumu se stal rok 1655. Tehdy vyrazil viceadmirál William Penn se svou flotilou do Karibiku ve snaze naplnit agresivní koloniální politiku Olivera Cromwella. Poté, co Penn zastavil na Barbadosu, aby rozšířil řady Angličanů a doplnil zásoby, se rozhodl zaútočit na Hispaniolu. Na ostrově se s mužstvem vylodil, ale v boji o San Domingo neuspěl. Jelikož se nechtěl vrátit s prázdnou, vyrazil proti Jamajce. Tentokrát však s jinou taktikou. Jeho záměrem bylo ostřelování pevnosti, v čemž neúnavně pokračoval celý měsíc. Podmínky na lodích byly tou dobou již značně extrémní. Zásoby docházely. Jídlo se zpravidla skládalo z tvrdých zkažených sušenek a soleného masa, a ani s pitím to nebylo o moc lepší. Voda se rychle zkazila a byla zcela nepitelná – pobyt v sudech ji naplnil řasami. Příděl piva činil galon denně, což vychází na cca 4,5 litru piva. Nicméně i to časem došlo. Rum měl ve srovnání s vodou a pivem výhodu – nekazil se. Navzdory tomu, že nebyl Radou pro zásobování námořnictva příděl rumu posvěcen jako dobrá náhrada, vzal Penn jamajský rum, doplnil jím prázdné sudy od piva a začal jej vydávat posádce.

Plošného rozšíření v britském námořnictvu se rum dočkal až v roce 1731. Podle tehdejšího nového nařízení byl oficiálně uznán jako náhrada za pivo a každý námořník měl denně dostávat půl pinty rumu, což odpovídá přibližně 275 ml. Rumy z Jamajky, Antiguy a Barbadosu se brzy začaly těšit náležité úctě. Služba na lodi byla totiž v té době nesmírně náročná a vynucování disciplíny v podobě bičování bylo na denním pořádku. Není proto divu, že námořníci viděli v přídělu rumu nejen pragmatické rozhodnutí admirality, ale hlavně jakousi útěchu.

Hlavně nebýt grogy

Stěžejní osobností britského námořnictva byl v 18. století Edward Vernon, jemuž se přezdívalo Old Grog podle tuhé látky nepromokavého kabátu, v němž byl nejčastěji k vidění. Mužstvo ho milovalo, protože mu dokázal nejen velet, ale také projevit náklonnost. Nemalý respekt u posádky mu později pomohl s jeho snahou řešit rumovou otázku, v níž spatřoval základ špatného chování jednotlivých námořníků. Vydal proto roku 1740 své neslavné Nařízení kapitánům č. 349, podle kterého se od toho dne měl příděl půl pinty rumu ředit dvěma díly vody. Poměr se posléze rovněž dost upravoval podle denní doby, kdy býval příděl vody vyšší před polednem, přičemž zbytek rumu i vody dostali námořníci na konci pracovního dne. Jeho další doporučení, týkající se limetové šťávy a cukru, pak dalo vzniknout grogu, jak jej známe dnes. Ale nutno mít na paměti mezi námořníky hojně rozšířené úsloví viceadmirála Vernona: „Příliš mnoho a budeš ráno grogy.“

Trvalo celých šestnáct let, než admiralita vyslyšela naléhání Edwarda Vernona, aby bylo toto nařízení o ředění každodenního přídělu rumu rozšířeno na celé námořnictvo. Její ostýchavost bychom mohli omlouvat tím, že k přídělu rumu se přistupovalo teprve tehdy, jakmile byly vyčerpány zásoby piva, a že grog byl vyhrazen výhradně pro válečné lodě mimo domovské vody. Ačkoli se totiž o přínosu rumových přídělů pochybovalo, na válečných výsledcích a celkovém úspěchu impéria se to nepodepisovalo. Naopak bylo britské námořnictvo na cestě k dobám své největší slávy.

Ve jménu pravidel

Již v roce 1784 bylo výhradní právo na dodávky rumu pro královské loďstvo uděleno obchodníku Jamesi Manovi. On a po něm jeho synové dováželi rum z Karibských oblastí a prodávali jej námořnictvu. To bylo nakonec spokojené do té míry, že spoléhalo na dodávky této rodiny po celou dobu, kdy byl rum na lodích vydáván. V roce 1810 se uchytila jejich směs rumů natolik, že byla dokonce oficiálně schválena admiralitou. Podíl jednotlivých rumů byl nepochybně diktován ekonomickou a politickou situací, a tak se v blendu objevoval rum z britských teritorií, jimiž byly Guyana, Jamajka, Barbados či Trinidad. S postupnou modernizací se začalo stále přísněji pohlížet na konzumaci grogu. Jeho množství bylo tudíž ve 20. letech 19. století sníženo na polovinu, v čemž admiralita opět pokračovala v roce 1850, kdy byl dokonce na čas polední příděl zrušen úplně. Námořníci ochotní vzdát se své rumové výsady dostávali „odškodné“ ve formě potravin a peněz, zatímco námořníci mladší dvaceti let neměli ani na vybranou a o rum přišli.

Rok po tomto nepopulárním nařízení byla navíc zřízena placená funkce lodního hospodáře, který byl odpovědný za zásobování lodi, a to včetně rumu. Namísto oficiálního označení purser mu ovšem námořníci říkali pusser, což později vedlo Charlese Tobiase k výrobě originálního Pusser‘s rumu, navazujícího na tradici přídělů rumu v britském královském námořnictvu. Charlese Tobias získal práva a výrobní informace od námořnictva a Pusser's rum se jako jediný vyrábí přesně podle původních specifikací.

V 60. letech 20. století se v atmosféře boje proti alkoholismu rozhořela v tisku i parlamentu lobby, která důrazně upozorňovala na alkohol za volantem. Za příklad byli dáváni příslušníci královského námořnictva, kteří sedli do auta poté, co na lodi vypili svůj grog, jenž tehdy mohl obsahovat už maximálně 70 ml rumu. S odkazem na modernizaci a postup technologií v námořnictvu však bylo rozhodnuto. Pravidelný příděl rumu navzdory „velké rumové rozpravě“ v Dolní sněmovně byl zrušen a tradice fungující v britském námořnictvu více než tři sta let skončila 31. července 1970. Tento den, známý jako Black Tot Day, se pro mnohé námořníky stal jedním velkým smutečním obřadem. Většina z nich si dokonce navlékla černé pásky jako odznak svého truchlení.

Konkrétní připomínka posledního dne přídělu rumu je symbolizována značkou Black Tot. Její směs Finest Caribbean se inspiruje originálním blendem námořnického rumu. Nejde ovšem o rum rekonstruující starou formuli, nýbrž o moderní interpretaci určitého stylu. Ve složení tak najdete melasové rumy z Guyany, Barbadosu a Jamajky. Jedná se o směs čtyř rumů, mezi nimiž dominují rumy z Guyany, které dodávají velmi komplexní chuť s tóny tropického ovoce, kávy a čokolády.

HMS Victory

K legendárním upomínkám velikosti britského královského válečného námořnictva patří také řadová loď první třídy HMS Victory, která byla na vodu spuštěna v roce 1765. Do dějin se toto plavidlo zapsalo zejména díky tomu, že šlo v roce 1805 o vlajkovou loď viceadmirála Horatia Nelsona v bitvě u Trafalgaru. Od roku 1922 je pak jako loď Národního muzea královského námořnictva umístěna v suchém doku v Portsmouthu.

Pro zdůraznění slávy této lodi vznikl ve spolupráci s Národním muzeem královského námořnictva speciální rum, jenž byl poprvé představen 31. července 2018 právě na palubě HMS Victory a podle lodi je pojmenován. Za výrobou této unikátní směsi rumů z Guyany, Trinidadu a Jamajky stojí Isle of Wight Distillery. Tuto palírnu, kam se rum z Karibiku přiváží a kde se dále nechává zrát s kusy dřeva, jež originálně pochází z částí lodi HMS Victory, založili vinař Conrad Gauntlet a sládek Xavier Baker. Charakter rumu HMS Victory Navy Strength, který je lahvován v síle 57 % objemových alkoholu, je definován karamelovými tóny typickými pro rumy Demerara. Vyjma toho lze v chuti postřehnout banán, skořici, hřebíček, badyán a dotek citrónové trávy.